Styl & Kultura

Tisíc let stará tradice, která je pro Islanďany doslova drogou

Všudypřítomné sušené tresky / Shutterstock
Pro nás, Středoevropany, je islandská kuchyně poněkud jednotvárná a hodně nezvyklá. To proto, že základem většiny jídel jsou ryby a mořské plody. Ostatně Islanďané jsou po Japoncích druhými největšími konzumenty ryb na světě. Ale už i na tento ostrov stále více pronikají ony univerzální světové pokrmy, jako pizza, hamburgery, těstoviny a podobně. Přesto na jednu z oblíbených pochoutek nedají místní dopustit. Je to sušená treska, zvaná harðfiskur.
Reklama
Reklama

autor  Pavel Přeučil

18. listopadu 2018   |   10:16

Protože po dlouhá staletí byl jediným způsobem obživy rybolov, omezený jen na pár měsíců v roce, naučili se Islanďané své úlovky konzervovat nejrůznějšími způsoby. Používali uzení, sušení či nakládání do slaného nálevu nebo do syrovátky. Pouze pro silné žaludky a lidi, postrádající čichové buňky je pak místní specialita, hákarl, což jsou kostičky žraločího masa, zavánějící na kilometry daleko čpavkem a zkaženým sýrem. To se takový žralok zakopal na pár týdnu do země a když pořádně uzrál (my bychom řekli zasmrádl) a došlo k fermentaci masa, z něhož se vyplavil jedovatý amoniak, mohl se konzumovat.

Tisíce let stará tradice

Pohled na studené a větrné pobřeží Islandu může na některých místech připomínat trochu hororové scény ze středověku. Z mlhy se před vámi vynoří řady dřevěných konstrukcí, na nichž jsou zavěšeny tisíce ryb. Praxe sušení vykuchaných ryb a jejich následné lisování, je stará tisíce let, nicméně konečný výrobek je tak populární, že jej dostanete v každém potravinářském obchodu na Islandu, a to dokonce jako pochutinu u pokladen, kde se u nás nacházejí většinou nějaké ty bonbóny, čokoládové tyčinky a další sladkosti.

Při žvýkání pozor na zuby

Harðfiskur jsou vlastně tenoučké proužky masa tresky skvrnité, sušené pouze na vzduchu. Neustálý vítr odhání od masa mouchy a tresky se nechávají viset, dokud není maso dokonale prosušené, a ještě trochu ohebné. Harðfiskur se konzumuje s islandským máslem a pokud chcete tuhle dobrotu pozřít, musíte se připravit na opravdu usilovné žvýkání.

Archeologové zvedají varovný prst

Jedinci, kteří mají zubní korunky, nebo dokonce zubní protézy, by si raději měli tuhle pochutinu odpustit. Zkoumáním následků žvýkání takto sušených ryb se dokonce zabývali i islandští archeologové a zjistili u starých Islanďanů silná poškození zubů, vzniklá právě žvýkáním kombinace sušené ryby a másla.

Harðfiskur nám trochu zapáchá

Pokud máte dobré zuby a na Islandu jste jen nakrátko jako turista, žádné následky vám nehrozí. Chcete-li tuhle pochoutku ochutnat, nejspíš vám zpočátku bude vadit její tak trochu čpavkovitá vůně. V tom případě si raději kupte harðfiskur připravený moderní technologií v továrně, kde se suší ryby za řízených teplot, nepříjemný zápach se z nich odstraňuje a lisují se do úhledných balíčku na prodej. Pak si můžete jako pravý Islanďan sednout k televizi, pustit si jednu z nekonečných islandských ság a přikusovat k tomu harðfiskur stejně, jako byste seděli doma s pytlíkem slaných brambůrek na klíně.

Na zapití něco ostřejšího

Je jasné, že tuhle tradiční islandskou pochutinu je nutné něčím zapíjet a místní doporučují hlavně něco ostřejšího. Tím je myšlen většinou téměř národní nápoj, zvaný brennivin, což je v překladu hořící víno, ale Islanďané jej znají jedině jako Černou smrt. To proto, že když ji začali v roce 1935 poprvé na Islandu vyrábět, byla prodávaná v černé lahvi, označené výraznou lebkou. Dodnes ji zůstala černá etiketa, ale lebku vystřídala mapa Islandu. Tahle pálenka, která se tradičně vyráběla s brambor, se dochucuje kmínem a tak trochu připomíná naši starou Kmínku, v trochu ostřejším vydání.

Další zajímavé články
Reklama