autor redakce
24. března 2019 | 18:31
Borovice jsou bezesporu krásné stromy, které rozhodně mají něco do sebe. Těžko se definuje, co tvoří jejich přitažlivost. Snad křivolakost větví a smolnatá vůně borovice lesní, možná schopnost v Krkonoších tvořit nízké poléhavé porosty, jako to umí na horní hranici lesa kleč. Historika uchvátí dlouhověkost borovice osinaté, jejíž některé exempláře jsou staré jako křesťanství a lesník ocení rychlé přírůstky borovice vejmutovky.
Na toulkách je nemůžete minout
Až se budete toulat skalami Labských pískovců a českého Švýcarska, mrkněte se zblízka na rostoucí semenáčky rostoucí jakoby z ničeho přímo ze skály. Mají-li pouhé dvě jehlice ve svazečku, máte tu čest s našincem, pokud je jehlic ve svazečku pět, jde o amerického přistěhovalce. Ačkoli muži s pilami se činí a ochranáři přemýšlejí, jak na vejmutovku vyzrát, zdá se, že nemají šanci.
Řečeno sportovní hantýrkou, Skalisté hory vedou nad Labskými Pískovci jedna nula. Nepřístupný skalní terén ukazuje, že jde o vítězství definitivní. Nejlépe situaci vystihl jeden z největších českých odborníků „přes borovice“, Ing. Karel Kaňák. „Jsem si takřka jist, že totální vyhlazení vejmutovky z tohoto území člověkem se nemůže podařit.“
Různorodost borovic
Pestrost těchto dřevin, jak druhová, tak tvarová, vynikne ve srovnání s „obyčejným“ smrkem zhruba stejně silně, jako výrazná chuť piva z rodinného pivovaru v porovnání s unifikovanou normalizovanou chutí standardizovaného euromoku. Na první pohled by mohl výskyt borovice vejmutovky (Pinus strobus) ve skalních městech působit romanticky. Jde o strom pohledný, lesnicky cenný. Jenže místo spokojeného úsměvu vyvolává zejména u ochranářů vrásky na čele doprovázené drastickými zásahy motorovou pilou.
Minulost zapsaná v genech
Vše začalo dávno v minulosti, kdy vlivem klimatických změn (dob ledových) borovice migrovala od Čukotky, přes Skalisté hory až do Mexika a Guatemaly. Evoluce vepsaná v historii druhu částečně vysvětluje její obrovskou přizpůsobivost. Na kolísající klima je evolučně zvyklá a výkyvy počasí snáší lépe než naše borovice lesní, kterou místy úspěšně vytlačuje. Osivo vejmutovky dorazilo do Evropy v zásilce lorda Weymoutha 1705.
Usadí se i na holé skále
Reference ze země původu byly nadmíru příznivé, strom díky rovnému a kvalitnímu dřevu byl snadno využitelný, a tak není divu, že se rychle začal šířit. Nejprve coby exotická ozdoba zámeckých parků, ale brzy se pro něj našlo využití v lesním hospodářství. Koncem 18. století se u nás vejmutovka stala komerčně využívanou. Druh je v oblasti severočeských skalních měst schopný vyklíčit v těch nejnepřístupnějších, tedy pro člověka v podstatě nedosažitelných, místech skalních výstupků. Podobná místa zvládne osídlit i „obyčejná“ borovice lesní, která původně měla výhodu domácího hřiště.
Co bude s vejmutovkou dál?
Dnes lze třeba v oblasti Jetřichovic vidět vzrostlé exempláře obou druhů růst těsně vedle sebe. Za obcí se za zbouraným, rozpadajícím se plotem rozkládá školka několik metrů vysokých borovic lesních, zatímco sotva pár desítek metrů od ní se na pískovci vyhřívají rok, dva staré semenáčky borovice vejmutovky.
Není lepší ilustrace vzájemného soupeření, byť původnímu druhu se snaží lidé nadržovat pěstováním ve školkách a na invazní vejmutovku vyrukovali s kácením. Ne všichni s tímto postupem souhlasí. Nejde ani tak o hlasy některých turistů, kteří neznaje biologické pozadí vidí jen „plundrování“ lesa národního parku, ale ozývají se i lesáci, kteří v rámci CHKO Labské pískovce chtějí borovici hospodářsky využívat jako druh přimíšený do dřevinné skladby.
V divokém kaňonu říčky Kamenice v Českém Švýcarsku vyjíždějí na vodu první lodě s turisty
Borovice vejmutovka je takový nezmar, že se uchytí i na holém kameni
